(Bill Buddington)
Bolívie je země rozdělená na dvě poloviny. Na západě se nacházejí obrovské zásoby zemního plynu, sídlo vlády v La Paz a většinová majorita domorodého obyvatelstva. Na východě bílá minorita a její obchodní zájmy působí svým vlivem ze Santa Cruz. Až donedávna praktikovali bílí vládci Bolívie režim teroru a zabavování majetku oby- vatelstva. Iluze míru byla udržována brutálními poli- cejními silami a potlačováním odborových hnutí. Když v roce 2000 prezident a někdejší diktátor Hugo Banzer zpriva- tizoval systém rozvodu vody v třetím největším bolívijském městě Cochabamba a nechal tak tisíce lidí bez přístupu k čisté pitné vodě, město explodovalo vlnou protestů a odborových aktivit. Zprávy o Cochabambě hovořily o tom, že se zde začalo tvořit širší a více soudržné sociální hnutí domorodého obyvatelstva, jež sdružovalo horníky, pěstitele koky, řemeslníky a sociální aktivisty. Toto sociální hnutí požadovalo vstup do politické arény. V prosinci 2005, se stal prezidentem republiky Evo Morales, jakožto první domorodý prezident v historii země.Evo Morales a jeho strana MAS (Movimiento al Socialismo) /Hnutí za socialismus/ měla v programu pozemkovou reformu, přepracování ústavy a rozšíření sociálních programů pro chudé. V nedávném rozhovoru popsal viceprezident Alvaro Garcia Linera projekt pozemkové reformy takto: „Když se podíváte na program předložený chudými Bolívie, nenavrhuje zespolečenštění všeho majetku a nemovitostí. To, co najdete, je požadavek možností, požadavek účastnit se na dělbě zdrojů. Neviděl jsem nikoho, že by říkal: Musíme vzít všechnu zemi hacendados (velkým vlastníkům pozemků). Oni říkají: My chceme mít taky půdu, máme taky právo mít půdu.“
Přepracování ústavy byl pro vládu mnohem složitější úkol. V městě Sucre, v prostranství starého divadla, odehrávala se nová podoba politického divadla. Ústavodárné shromáždění, sbor pověřený vytvořením nového dokumentu, je rozděleno mezi zástupce bohatých a zástupce chudých. Od srpna 2006 byl proces dnem za dnem ohrožován přezkoumáváním, umíněností byrokratů a někdy dokonce fyzickým násilím. Navíc hlučné mobilizace ulic, organizované mocnými pravicovými vůdci ze Santa Cruz, narušily práci shromáždění. Výsledkem je, že zástupci shromáždění neodsouhlasili ani jeden článek ústavy. Pravicové demonstrace znehybnily práce shromáždění natolik, že 24. listopadu vydal Morales rozkaz přesunout shromáždění do vojenských kasáren v Sucre. V kasárnách byla, přes rozpory uvnitř MAS, v celém znění schválena verze textu ústavy navrhovaná MAS. Téměř okamžitě se toto koloniální město stalo bitevním polem, kde studenti a skupiny obyvatel začali napadat policii se zvyšující se intenzitou a ta odpovídala slzným plynem a gumovými projektily. V následném konfliktu zemřeli čtyři demonstranti. Chápaje se příležitosti, tleskali média ze Santa Cruz těmto demonstrantům jako „hrdinům demokracie“ – ačkoliv se angažovali na takových aktivitách jako házení molotovů do oken Osvalda Pereda (jednoho z politiků MAS) a demolování města. Tento konflikt znepřátelil obě strany více než kdy jindy a zanechal je v nejvíce nebezpečné situaci za poslední léta.
Násilí je silně podněcováno Občanským výborem se sídlem v Santa Cruz – organizací založenou za jediným účelem: destabilizovat lidovou vládu. Pod mnohoznačným slovem „autonomie“, plánuje Občanský výbor odtržení od ústřední vlády a zabrání si přírodních zdrojů. Jejich vůdcem a reprezentantem pro veřejnost je Branco Marincovic. Mnohem hrozivější roli však sehrává militantní křídlo této organizace. Gangy mladých Občanského výboru otevřeně obdivují napadání domorodé menšiny na ulicích Santa Cruz, i když říkají, že je to v sebeobraně. Nosí zelené vojenské pásky na rukávech s kresbami připomínající fašistické symboly.
Třetí cíl vlády MAS – otevřít politickou arénu účasti domorodých obyvatel – závisí na úspěchu prvních dvou cílů. Ještě před 50 lety neměli domorodí Bolivijci právo volit. A ani dnes nemohou obyvatelé bez náležitých dokladů (zahrnujíc ty nejchudší v zemi) poskytnout dokumenty, které jsou potřebné k prokázání skutečnosti, že jsou způsobilými voliči. Bez těchto životně důležitých dokumentů je nemožné vůbec pomyslet na získání volebního práva. A bez zásadní změny právního systému, který udržuje tyto nespravedlnosti, je skoro nemožné domoci se politického zastoupení.
Zatímco se zdá, že Moralesova vláda otevřela politickou arénu chudým a domorodým obyvatelům, snaží se MAS již naplno omezovat lidové hnutí. Z této perspektivy, je chybné říct, že Moralesova vláda nebo MAS umožnili domorodému obyvatelstvu uplatňovat skutečnou politickou sílu. Opak je pravdou: byla to venkovská sociální hnutí a boje domorodých dělníků, jež umožnily Moralesovi získat moc. Především počáteční požadavky a politická síla vyvíjená venkovským aktivismem, dostaly MAS do vlády. Nyní je tato reálná politická síla v nebezpečí zničení díky mrhání sil k získávání politické reprezentace, namísto vytváření podmínek, které učiní venkovskou politickou sílu možnou. „Poder popular“ – lidová moc – je uskutečnitelná jen obyčejnými lidmi a jejich bojem, nikoliv politiky nebo vládou se sebelepšími úmysly.
Zdroje:
1. http://americas.irc-online.org/am/4735
2. The Economist, September 21st, 2006.
3. http://www.ubnoticias.org/en/article/death-and-sedition-in-bolivia
4. Ibid. 5. Unreported World: Anarchy in the Andes, 13:40
(vyšlo v novinách bostonského anti-autoritářského hnutí BAAM # 5 - 21. 12. 2007) - http://baamboston.org
foto: bolívijská povstalkyně, připravená na sevřenou pěst prezidenta Banzera (září 2000)
překlad: JRM
Žádné komentáře:
Okomentovat