(Jedná se o volný překlad nekrologu z pera anarchistického kolektivu Kate Sharpley Library. Byl psán nejen jako vzdání holdu významnému autorovi, ale proto, aby napomohl umístění Avrichova příspěvku k poznání historie anarchismu do kontextu. Avrich dovolil, aby nezapadly hlasy, aktivity a životy těch, kdo usilovali o anarchismus, bez toho, aby se k dnešnímu čtenáři dostaly obalené moralistickými soudy či s liberálně-arogantně-blahosklonnou nálepkou donkichotství, píší autoři nekrologu.)
Smrt Paula Avriche vzala anarchismu jeho nejzna- menitějšího historika. O jednoho ze svých nejznamenitějších stoupenců však přišla i historická věda jako taková, protože Paul Avrich byl zároveň velkým historikem obecně. Pokud jeho práce vzkřísily ty, kdo sdílejí „onu krásnou ideu“, bylo to proto, že svůj velký talent používal k tomu, aby s předmětem svého zkoumání zacházel s respektem, a tak se vyhnul oné úlisné povýšenosti a blahosklonnosti, která charakterizuje většinu děl, které na akademické úrovni tvoří „anarchistickou historii“. Avrichovo dílo odráželo jeho um jako lingvisty, absolutní důležitost, kterou přikládal primárním zdrojům, vytrvalost, s níž je hledal, schopnost podstupovat dlouhá (a někdy neúspěšná) období výzkumu a autorský styl psaní, který mu dovoloval opatřit jeho zjištění čtivým a poutavým obalem.
Ústřední tomu všemu přitom bylo konzistentní a přísné lpění na přesnosti. Šel dále, díval se hlouběji a reflektoval trefněji a věcněji než ostatní. Umožnil, aby „anarchistický hlas“, ztracený v historii, mluvil sám za sebe, s minimálními autorskými soudy či intervencemi – a většinu toho, co víme o anarchismu v Americe, je díky práci tohoto jednoho muže.
Jeho dílo o Rusku zaplnilo první polovinu jeho publikační dráhy. Jeho první kniha „Ruští anarchisté“ (1967) naznačovala, co z jeho dílny očekávat dál: stručná práce, čtivá, a přesto plná informací odrážejících Avrichovo nakládání s primárními zdroji, to vše přineslo do anglicky mluvícího světa zapomenutou historii. Reflektovala, stejně jako většina všech jeho prací, primární napětí v anarchismu mezi těmi, kdo hledají, aby své anarchistické ideje podpořili, organizační strukturu, a těmi, kdo jsou ke všem organizačním aparátům daleko obezřetnější. Ke vztahu anarchismu a násilí přistupoval s úzkostlivou poctivostí a přesností, což byl přístup, který vedl skrze všechna jeho díla, a reflektoval nuance a komplexnost otázky anarchismu v Rusku.Jasně zdůraznil konstruktivní kvality anarchismu v roce 1917 a následujícím období, když rozvinul svou dřívější disertační práci o „Ruské revoluci a továrních výborech“. Jeho dílo "Kronstadt 1921" (1970) ničí bolševický mýtus o tom, že Kronstadt byl kontrarevolučním centrem, jeho revoluční náboj se před dlouhou dobou vytratil. Naopak, zjišťuje Avrich, ve skutečnosti byl posledním marným pokusem postavit se proti centralizujícím, kontrarevolučním excesům bolševismu. Jeho, znovu pečlivě zdokumentovaná, práce, přinesla širšímu publiku to, co bylo dlouho známo jen v anarchistických kruzích.
Jeho "Ruskými rebely 1600-1800" (1972) jeho zájem o revoluční dědictví v Rusku pokračoval. Jeho strhující dílo „Anarchisté v Ruské revoluci“ (1973) pak završuje to, co bychom mohli nazvat první fází jeho práce. Soubor původních dokumentů promíchaný s vhodnými redakčními komentáři dovoloval čtenářům vidět s číst, často zcela poprvé, slova ruských anarchistů samotných. Vidíme tak dosah a rozsah ruského anarchismu, od rozechvělých slov anarcho-futuristů po petropavlovskou rezoluci ke Kronstadtu.
Zbytek života věnoval výzkumu komplexnosti, bohatství a diverzity historie anarchistického hnutí s Americe. Našel rovněž svou metodu: Bude zkoumat životy těch, kdo byli součástí anarchistického hnutí, protože „z většiny existujících výpovědí… se dám dostává jen malého pochopení anarchistů jako lidských bytostí, a ještě méně vysvětlení toho, co je pohánělo k tomu, aby se angažovali tak nepopulárním a zdánlivě marným směrem. Ve výslekdu tak anarchismus vypadá jako hnutí o sobě, nereálné a donkichotské, odloučené od americké historie a nerelevantní americkému životu“. Jeho dílo o Voltarine De Cleyre je brilantním úvodem do života a aktivity této ženy úzkostné a rtuťovité duše. Kniha, která byla napsána před téměř třiceti lety, zůstává nepřekonaným příběhem jejího života a oceněním mnohotvaré povahy jejích myšlenek. Skrze to, co utvářelo její život, se začíná objevovat rovněž historie anarchismu.
Poté byly před Avrichem jeho další dvě knihy: „Moderní škola“ (1980) je věnována anarchistické knihovnici Agnes Inglis a popisuje moment v americké historii, kdy se setkala kultura a militantnost. Téměř každý řádek této knihy odráží původní výzkum, který autor podstoupil; příběh je jasný a přesný, spojuje zdánlivě protikladná témata a pomáhá je čtenáři dešifrovat. Pokud nás o tom nepřesvědčila práce o De Cleyre, nyní je jasné, že americký anarchismus byl tvořen něčím mnohem širším a bohatším než jen postavami, jako byl Benjamin Tucker, Emma Goldman a Alexander Berkman. „Moderní škola“ znovu vrhá světlo na životy mnoha těch, kteří se pokusili pomoci k životu anarchii a které historie zapomněla. Dá se číst po několikáté a vždy přinese čtenáři něco nového… a takové je i další dílo Avriche, „Haymarketská tragédie“ (1984). Avrich používá původní zdroje a vytváří nezapomenutelný obraz anarchistické praxe a kultury. Heroismus a tragédie událostí je zachycena čtivým způsobem – a jednotliví aktéři nám jsou představováni jak se svými vadami, tak silnými stránkami.
Po "Anarchistických portrétech“ (1988), souboru esejů o celé řadě témat, od židovského anarchismu ve Spojených státech přes život Alexandra Berkmana po Kropotkinův etický anarchismus, přichází dílo o Sacco a Vanzettim (1991). V něm znovu nahlíží na historii levice v Americe skrze biografický styl – a oživuje jednotlivé aktéry a jejich myšlenky. Násilí, které toto období doprovázelo, je zachyceno poctivě a bez jakéhokoli pokusu o vynášení soudů či moralizování. Sacco a Vanzetti, stejně jako další členové jejich afinitní skupiny, jsou čtenáři představováni v celé své komplexnosti, kterou nikdo před Avrichem nebyl schopen reflektovat. Vedlejším produktem knihy je poté historie antiorganizačního insurekcionistického proudu italského anarchismu třídního boje oné doby.
A konečně "Hlasy anarchistů: Orální historie anarchismu v Americe“ (1996). Zaznamenává mnoho z Avrichových rozhovorů s anarchistickými aktivisty ze začátku dvacátého století. Základní četba. Samozřejmě, paměť klame a Avrichovy laskavé poznámky pod čarou opravují chyby, ale toto dílo nás upomíná na to, že anarchismus není prostě jen to, co se píše v anarchistickém tisku a knihách.
Anarchismus jsou rovněž ti, kteří tvoří hnutí svou činností. Ti, co sedí a poslouchají proslovy Emmy Goldman. Ti, co navštěvují Moderní školu. Ti, kteří pomáhají prodávat tisk, financují soudruhy na útěku, žijí v koloniích, stanou se nenávistní a záštiplní – nebo se nikdy nevzdají. Dávají slovům a heslům život. Jak osvěžující je tato svědectví konečně slyšet a jak nám prohloubí naše pochopení anarchismu!
Zkompletovat práci započatou Paulem Avrichem je náročný úkol (doufejme, že světlo světa spatří jeho dlouho zpracovávané dílo o životě Alexandra Berkmana) a skončit bychom měli několika poznámkami o jeho odkazu. Zaprvé, implicitně zjistil, že jsme pořád ve stadiu objevování. Je toho stále mnoho, co se máme z historie anarchismu učit. Měli bychom se toho však chopit, aniž bychom na osoby, které ji tvořily, nahlíželi s blahosklonnou povýšeností. Nesoudil a nepokoušel se vysvětlovat aktivity, které se odehrávaly před sto lety, na základě přítomnosti. Objevování příběhů a jejich sdělování považoval Avrich za nejdůležitější věc.
Jako člověk byl Avrich velmi otevřený a nápomocný všem, kdo se na něj obraceli s otázkami. Z jeho vědomostí měli prospěch všichni jeho studenti, aktivisté a kolegové. Musel vědět, že požívá výjimečné prestiže („Co o tom říká Avrich?“), nebyla v něm však ani stopa arogance, jen touha sdílet znalosti a pomáhat. Šetřil kritikou a dával přednost mlčení před káráním.
Takový je odkaz autora, který, když svá zkoumání historie začal, byl svým učitelem sám kárán za to, že se chce zabývat těmi, kdo jsou „ztraceni a zapadli“.
KSL Collective
(volný překlad jas)
