Krize XY hlásí příchod

Po dlouhé odmlce je tu konečně nový příspěvek:

Skladba projektu "Rhythm & Kvas" pod názvem "Krize XY hlásí příchod"!

Skladba je ke stažení zde:

Rhythm & Kvas - Krize XY hlásí příchod.mp3 (5.3 MB mp3)
Rhythm & Kvas - Krize XY hlásí příchod.ogg (8.7 MB ogg)

Rhythm & Kvas je stylově neomezený projekt s důrazem na politické poselství.

Autoři projektu budou rádi, pokud budeš jejich skladby co nejvíce šířit mezi své známé!

JRM

PAUL AVRICH - RADIKÁLNÍ HISTORIK

(Jedná se o volný překlad nekrologu z pera anarchistického kolektivu Kate Sharpley Library. Byl psán nejen jako vzdání holdu významnému autorovi, ale proto, aby napomohl umístění Avrichova příspěvku k poznání historie anarchismu do kontextu. Avrich dovolil, aby nezapadly hlasy, aktivity a životy těch, kdo usilovali o anarchismus, bez toho, aby se k dnešnímu čtenáři dostaly obalené moralistickými soudy či s liberálně-arogantně-blahosklonnou nálepkou donkichotství, píší autoři nekrologu.)

Smrt Paula Avriche vzala anarchismu jeho nejzna- menitějšího historika. O jednoho ze svých nejznamenitějších stoupenců však přišla i historická věda jako taková, protože Paul Avrich byl zároveň velkým historikem obecně. Pokud jeho práce vzkřísily ty, kdo sdílejí „onu krásnou ideu“, bylo to proto, že svůj velký talent používal k tomu, aby s předmětem svého zkoumání zacházel s respektem, a tak se vyhnul oné úlisné povýšenosti a blahosklonnosti, která charakterizuje většinu děl, které na akademické úrovni tvoří „anarchistickou historii“. Avrichovo dílo odráželo jeho um jako lingvisty, absolutní důležitost, kterou přikládal primárním zdrojům, vytrvalost, s níž je hledal, schopnost podstupovat dlouhá (a někdy neúspěšná) období výzkumu a autorský styl psaní, který mu dovoloval opatřit jeho zjištění čtivým a poutavým obalem.

Ústřední tomu všemu přitom bylo konzistentní a přísné lpění na přesnosti. Šel dále, díval se hlouběji a reflektoval trefněji a věcněji než ostatní. Umožnil, aby „anarchistický hlas“, ztracený v historii, mluvil sám za sebe, s minimálními autorskými soudy či intervencemi – a většinu toho, co víme o anarchismu v Americe, je díky práci tohoto jednoho muže.

Jeho dílo o Rusku zaplnilo první polovinu jeho publikační dráhy. Jeho první kniha „Ruští anarchisté“ (1967) naznačovala, co z jeho dílny očekávat dál: stručná práce, čtivá, a přesto plná informací odrážejících Avrichovo nakládání s primárními zdroji, to vše přineslo do anglicky mluvícího světa zapomenutou historii. Reflektovala, stejně jako většina všech jeho prací, primární napětí v anarchismu mezi těmi, kdo hledají, aby své anarchistické ideje podpořili, organizační strukturu, a těmi, kdo jsou ke všem organizačním aparátům daleko obezřetnější. Ke vztahu anarchismu a násilí přistupoval s úzkostlivou poctivostí a přesností, což byl přístup, který vedl skrze všechna jeho díla, a reflektoval nuance a komplexnost otázky anarchismu v Rusku.Jasně zdůraznil konstruktivní kvality anarchismu v roce 1917 a následujícím období, když rozvinul svou dřívější disertační práci o „Ruské revoluci a továrních výborech“. Jeho dílo "Kronstadt 1921" (1970) ničí bolševický mýtus o tom, že Kronstadt byl kontrarevolučním centrem, jeho revoluční náboj se před dlouhou dobou vytratil. Naopak, zjišťuje Avrich, ve skutečnosti byl posledním marným pokusem postavit se proti centralizujícím, kontrarevolučním excesům bolševismu. Jeho, znovu pečlivě zdokumentovaná, práce, přinesla širšímu publiku to, co bylo dlouho známo jen v anarchistických kruzích.

Jeho "Ruskými rebely 1600-1800" (1972) jeho zájem o revoluční dědictví v Rusku pokračoval. Jeho strhující dílo „Anarchisté v Ruské revoluci“ (1973) pak završuje to, co bychom mohli nazvat první fází jeho práce. Soubor původních dokumentů promíchaný s vhodnými redakčními komentáři dovoloval čtenářům vidět s číst, často zcela poprvé, slova ruských anarchistů samotných. Vidíme tak dosah a rozsah ruského anarchismu, od rozechvělých slov anarcho-futuristů po petropavlovskou rezoluci ke Kronstadtu.

Zbytek života věnoval výzkumu komplexnosti, bohatství a diverzity historie anarchistického hnutí s Americe. Našel rovněž svou metodu: Bude zkoumat životy těch, kdo byli součástí anarchistického hnutí, protože „z většiny existujících výpovědí… se dám dostává jen malého pochopení anarchistů jako lidských bytostí, a ještě méně vysvětlení toho, co je pohánělo k tomu, aby se angažovali tak nepopulárním a zdánlivě marným směrem. Ve výslekdu tak anarchismus vypadá jako hnutí o sobě, nereálné a donkichotské, odloučené od americké historie a nerelevantní americkému životu“. Jeho dílo o Voltarine De Cleyre je brilantním úvodem do života a aktivity této ženy úzkostné a rtuťovité duše. Kniha, která byla napsána před téměř třiceti lety, zůstává nepřekonaným příběhem jejího života a oceněním mnohotvaré povahy jejích myšlenek. Skrze to, co utvářelo její život, se začíná objevovat rovněž historie anarchismu.

Poté byly před Avrichem jeho další dvě knihy: „Moderní škola“ (1980) je věnována anarchistické knihovnici Agnes Inglis a popisuje moment v americké historii, kdy se setkala kultura a militantnost. Téměř každý řádek této knihy odráží původní výzkum, který autor podstoupil; příběh je jasný a přesný, spojuje zdánlivě protikladná témata a pomáhá je čtenáři dešifrovat. Pokud nás o tom nepřesvědčila práce o De Cleyre, nyní je jasné, že americký anarchismus byl tvořen něčím mnohem širším a bohatším než jen postavami, jako byl Benjamin Tucker, Emma Goldman a Alexander Berkman. „Moderní škola“ znovu vrhá světlo na životy mnoha těch, kteří se pokusili pomoci k životu anarchii a které historie zapomněla. Dá se číst po několikáté a vždy přinese čtenáři něco nového… a takové je i další dílo Avriche, „Haymarketská tragédie“ (1984). Avrich používá původní zdroje a vytváří nezapomenutelný obraz anarchistické praxe a kultury. Heroismus a tragédie událostí je zachycena čtivým způsobem – a jednotliví aktéři nám jsou představováni jak se svými vadami, tak silnými stránkami.

Po "Anarchistických portrétech“ (1988), souboru esejů o celé řadě témat, od židovského anarchismu ve Spojených státech přes život Alexandra Berkmana po Kropotkinův etický anarchismus, přichází dílo o Sacco a Vanzettim (1991). V něm znovu nahlíží na historii levice v Americe skrze biografický styl – a oživuje jednotlivé aktéry a jejich myšlenky. Násilí, které toto období doprovázelo, je zachyceno poctivě a bez jakéhokoli pokusu o vynášení soudů či moralizování. Sacco a Vanzetti, stejně jako další členové jejich afinitní skupiny, jsou čtenáři představováni v celé své komplexnosti, kterou nikdo před Avrichem nebyl schopen reflektovat. Vedlejším produktem knihy je poté historie antiorganizačního insurekcionistického proudu italského anarchismu třídního boje oné doby.

A konečně "Hlasy anarchistů: Orální historie anarchismu v Americe“ (1996). Zaznamenává mnoho z Avrichových rozhovorů s anarchistickými aktivisty ze začátku dvacátého století. Základní četba. Samozřejmě, paměť klame a Avrichovy laskavé poznámky pod čarou opravují chyby, ale toto dílo nás upomíná na to, že anarchismus není prostě jen to, co se píše v anarchistickém tisku a knihách.

Anarchismus jsou rovněž ti, kteří tvoří hnutí svou činností. Ti, co sedí a poslouchají proslovy Emmy Goldman. Ti, co navštěvují Moderní školu. Ti, kteří pomáhají prodávat tisk, financují soudruhy na útěku, žijí v koloniích, stanou se nenávistní a záštiplní – nebo se nikdy nevzdají. Dávají slovům a heslům život. Jak osvěžující je tato svědectví konečně slyšet a jak nám prohloubí naše pochopení anarchismu!

Zkompletovat práci započatou Paulem Avrichem je náročný úkol (doufejme, že světlo světa spatří jeho dlouho zpracovávané dílo o životě Alexandra Berkmana) a skončit bychom měli několika poznámkami o jeho odkazu. Zaprvé, implicitně zjistil, že jsme pořád ve stadiu objevování. Je toho stále mnoho, co se máme z historie anarchismu učit. Měli bychom se toho však chopit, aniž bychom na osoby, které ji tvořily, nahlíželi s blahosklonnou povýšeností. Nesoudil a nepokoušel se vysvětlovat aktivity, které se odehrávaly před sto lety, na základě přítomnosti. Objevování příběhů a jejich sdělování považoval Avrich za nejdůležitější věc.

Jako člověk byl Avrich velmi otevřený a nápomocný všem, kdo se na něj obraceli s otázkami. Z jeho vědomostí měli prospěch všichni jeho studenti, aktivisté a kolegové. Musel vědět, že požívá výjimečné prestiže („Co o tom říká Avrich?“), nebyla v něm však ani stopa arogance, jen touha sdílet znalosti a pomáhat. Šetřil kritikou a dával přednost mlčení před káráním.

Takový je odkaz autora, který, když svá zkoumání historie začal, byl svým učitelem sám kárán za to, že se chce zabývat těmi, kdo jsou „ztraceni a zapadli“.

KSL Collective
(volný překlad jas)

HISTORIE MODERNÍCH ŠKOL

Modern Schools (Moderní školy), nebo tzv. Ferrer Schools (Ferrerovi školy) byly americké školy, které vznikaly začátkem 20. století, na základě myšlenek pedagoga a anar- chisty Francesca Ferrera a byly modelovány podle jeho Escuela Moderna (Moderní škola). Tyto školy byly v U.S.A. důležitou součástí anarchistického a socialistického hnutí, hnutí pracujících a hnutí za bezplatné vzdělání. Jejich cílem bylo poskytnout pracující třídě vzdělání z osvobozující, třídně uvědomělé perspektivy. V moderních školách probíhalo přes den vyučování dětí a večer se konaly přednášky pro dospělé.

První a nejvýznamnější Moderní škola byla založena v New Yorku v roce 1911, krátce po Ferrerově popravě ve Španělsku (byl zastřelen popravčí četou za stanného práva). Obyčejně se jí říkalo Ferrer Center (Ferrerovo centrum) a byla nastartována skupinou významných anarchistů (např. Leonard Abbott, Alexander Berkman, Voltairine de Cleyre, Emma Goldman,...)

Škola nejdříve fungovala na St. Mark's Place v Lower East Side, ale pak se dvakrát stěhovala do jiných lokalit na Manhattanu. Začínala jen s devíti studenty a jedním z nich byl syn Margarety Sangerové - aktivistky za právo na antikoncepci. Filozof Will Durant se stal od roku 1912 učitelem a hlavou školy. Realističtí malíři Robert Henri a George Bellows byli také mezi učiteli. Přednášeli zde spisovatelé a aktivisté (např. Jack London, Upton Sinclair). Studoval tu např. také modernista Man Ray.

V červenci roku 1914 skupina osob, která byla údajně nesprávně spojována s Moderní školou a jejím vzdělávacím programem pro dospělé, zosnovala výbuch bomby v sídle magnáta Johna D. Rockefellera. Předčasný výbuch bomby rozjel sérii razií a vyšetřování v newyorkských dělnických a anarchistických organizacích, a proto organizátoři školy usoudili, že město je nejistým prostředím pro jejich školu. Bylo zakoupeno 68 akrů (275 000 m2) v městysu Township (stát New Jersey).

The Modern School magazine odstartoval jako noviny pro rodiče a studenty ještě v New Yorku a byl tištěn na ručním lisu, používaném ve škole na výuku tiskařství. Po přesunu do Sheltonu, byly noviny rozšířeny o poezii, prózu, umění a články o libertinském vzdělávání. Emblém na obálce a mnoho vnitřní grafiky bylo vytvořeno ilustrátorem Rockwellem Kentem. Mnoho umělců a spisovatelů chválilo magazín jako "nejkrásněji vytištěný časopis, jaký existuje".

(zdroj: Wikipedia)

Mezi lety 1910 a 1960 založili anarchisté napříč Spojenými státy více než 20 škol, kde děti mohly studovat v atmosféře svobody a vzájemné důvěry. To bylo v kontrastu z etiketou a disciplínou tradiční školní třídy. Tyto "Moderní školy" se usilovaly skoncovat se všemi formami autority a předznamenat novou společnost založenou na dobrovolné spolupráci svobodných jedinců. Jejich záměrem, v době války, sociálního neklidu a represí vlády, nebylo jen vytvořit nový typ školy, ale také nový svět.

(zdroj: http://akpress.org)

Více o tématu Moderních škol najdete v knize Paula Avriche "Hnutí moderních škol: Anarchismus a vzdělání ve Spojených státech". V angličtině ji v roce 2004 vydal AK Press.

překlad: JRM

ABSOLVENTI ANARCHISTICKÉ ŠKOLY PROPAGUJÍ JEJÍ ODKAZ

(Z deníku "The Star-Ledger" (New Jersey)
- autor: Suleman Din)

Martha Goldsmith Scara je možná poslední z anarchistů /-tek v Piscataway. Před více než 80 lety cestovali její rodiče po Shelton Road, aby se dostali do "Modern School And Ferrer Colony" (Moderní škola Ferrerova kolonie) - vesnické komunity, inspirované učením španělského anarchisty Francisca Ferrery y Guardia.

Paní Scara je posledním studentem /-tkou, stále žijící v původní kolonii, která si získala slávu i zlou pověst, jakožto směs levicové myšlenky a radikálního pojetí vzdělávání Modern School: umožnit dětem, aby sami řídily svou výuku. Ačkoliv je historie Modern School (Moderní škola) dobře zdokumentovaná, její bývalí studenti nyní přemítají nad jejím odkazem. Z původních domů kolonie zůstávají slabší dvě třetiny, a také srazy absolventů řídnou. 82 let stará Scara je jedna z posledních 50 žijících studentů. S ubíhajícím časem se absolventi školy snaží uchovávat stopy komunity, kterou milovali a někteří pracují na tom, aby předali svou "anti-státní" (anti-statist) teorii nové generaci anarchistů /-tek.

"Lidi si tu neuvědomují, že dříve tu nebyl každý republikán, nebo demokrat," říká Scara. "Bývalí studenti věří, že nejunikátnějšímu, stále stojícímu domu v kolonii bude udělen status historické památky. Jedná se o bílý dřevěný dům Sama Goldmana, umělce narozeného v Rusku," říká absolvent Moderní školy John Thoreau Scott. Přes opotřebovaný vzhled a chybějící fondy, přitahuje Goldmanův dům ve School Street pozornost pro svou nezvyklou architekturu. Omítka je bohatě vyzdobena reliéfy dělníků, ozubených kol, továrenského stroje, atd. Dojem odlehčují motivy zvířat a rostlin.

Scott (75) říká, že je těžké uchovat historii kolonie tváří v tvář pokroku. Městský okrsek zmařil jejich pokusy vytvořit hřiště v místě, kde kdysi Moderní škola stála, schválením rozparcelování pozemku. Na místě byl ihned zbudován "mini-McMansion" (levný, rychle postavený a často nevkusný dům). Už jen kamenná pamětní deska připomíná, kde škola stála. Některé pozemky jsou na prodej a v sousedství probíhají demontáže. Ulice Karla Marxe byla přejmenována na Alringtonskou ulici a Shelton Road se stala ucpanou tepnou dopravy s komplexy nákupních středisek. "Všichni jsme si uvědomovali, že se to jednou stane," říká Scott. "Je to trošku smutné."

Někteří studenti školy si vybrali jiné způsoby, jak zachovat vzpomínku na život, jaký kdysi v kolonii byl. David A. Heinlein píše o škole, kde jeho rodiče pracovali, básně. Ačkoliv Heinlein (60) navštěvoval Moderní školu jen 1 rok před jejím zánikem v roce 1953, jeho vzpomínky jsou stále silné. Reproduktory na krabici od mýdla, divoce rostoucí ovocné stromy, hospodářská zvířata, ženy smějící se ve tmě, vše bylo velmi, velmi srdečné," říká Heinlein. "Kde tohle ještě najdete?" "

Byla tu atmosféra vycházející z anarchistické myšlenky rovnosti - tedy, že rozhodnutí nepřicházejí shora," říká Scott. "To je svoboda, skutečná svoboda. Ne to, co Američani nazývají svobodou - to je ve skutečnosti licence pro velký byznys, aby mohl ovládat a rozhodovat vše," říká Scott. Scott patří mezi ty absolventy Moderní školy, kteří jsou zapojeni v hnutí za pokračování jejího vzdělávacího odkazu a pracuje pro alternativní školy v New Jersey a New Yorku. Jednou z takových škol je "The Factory School" (Tovární škola). Jedná se o samofinancující se kolektiv, který poskytuje studenty řízené, tvořivé vzdělávání pro neprivilegované studenty z Queensu. Stejně jako studenti v Moderní škole, i tu se studenti učí publikovat své práce. "Těch studentů se zřekl tradiční školský systém a anarchistická metoda jim dává novou hodnotu," řekl Joel Kuszai, jeden ze spoluzakladatelů školy.

Mezi absolventy Moderní školy jsou však rozdílné názory na šíření jejich metod. "Je krásné chtít změnit svět, ale byla to velmi omezující komunita. Někteří lidé stále cítí hořkost, že se jim nedostalo formálního vzdělání," říká Leonard Rico (78), který opustil školu ve 13 letech a připojil se k státnímu vzdělávacímu systému. Rico byl mezi těmi absolventy, kteří šli studovat na univerzitu. Získal titul doktora ekonomie a vyučoval na pennsylvánské univerzitě Wharton School. Avšak přiznává, že se po celou dobu svých studií cítil být pozadu. Rovněž si klade otázku nad revolučním idealismem svých spolužáků. "Bylo velmi málo těch, kteří po té, co opustili školu, napadali systém," říká Rico. "Většina z nás se pokusila v systému uspět," dodává.

David M. Freedman (86), podnikatel, který založil New Brunswick Scientific - malou továrnu poměrně velkého významu, jednou večer projížděl kolem kolonie a podivil se kolik toho zmizelo. Ale pamatuje si ta dávno minulá léta, jak chodí po těch stejných cestách, aby opatřil drůbež pro svou matku, nebo špinavou stezku k potoku, kde se cákal s kamarády. Usmíval se, když mluvil o kamarádství, které drží absolventy Modern School ve spojení i po těch mnoha letech. "Byla to živá komunita, plná života, kultury a vlídnosti. Byla to úplná, úplná svoboda," říká.

překlad: JRM

Alespoň při lákání svých inzerentů je Rádio Čas upřímné...

úryvek z webových stránek Rádia Čas:

"Rádio Čas je nejposlouchanější moravskou rozhlasovou stanicí. Každý týden můžete prostřednictvím jeho vysílání oslovit 392 tisíce posluchačů a ovlivnit tak jejich myšlení, jednání, chování i to co, kdy a kde budou nakupovat. Posluchači Radia Čas stráví se svým oblíbeným radiem v průměru více než 4 hodiny denně."

Přeji vám příjemný poslech!

(http://www.casradio.cz/show.php?kat=poslechovost&mesto=)

-JRM-

PŘÍBĚH DVOU BOLÍVIÍ

(Bill Buddington)

Bolívie je země rozdělená na dvě poloviny. Na západě se nacházejí obrovské zásoby zemního plynu, sídlo vlády v La Paz a většinová majorita domorodého obyvatelstva. Na východě bílá minorita a její obchodní zájmy působí svým vlivem ze Santa Cruz. Až donedávna praktikovali bílí vládci Bolívie režim teroru a zabavování majetku oby- vatelstva. Iluze míru byla udržována brutálními poli- cejními silami a potlačováním odborových hnutí. Když v roce 2000 prezident a někdejší diktátor Hugo Banzer zpriva- tizoval systém rozvodu vody v třetím největším bolívijském městě Cochabamba a nechal tak tisíce lidí bez přístupu k čisté pitné vodě, město explodovalo vlnou protestů a odborových aktivit. Zprávy o Cochabambě hovořily o tom, že se zde začalo tvořit širší a více soudržné sociální hnutí domorodého obyvatelstva, jež sdružovalo horníky, pěstitele koky, řemeslníky a sociální aktivisty. Toto sociální hnutí požadovalo vstup do politické arény. V prosinci 2005, se stal prezidentem republiky Evo Morales, jakožto první domorodý prezident v historii země.

Evo Morales a jeho strana MAS (Movimiento al Socialismo) /Hnutí za socialismus/ měla v programu pozemkovou reformu, přepracování ústavy a rozšíření sociálních programů pro chudé. V nedávném rozhovoru popsal viceprezident Alvaro Garcia Linera projekt pozemkové reformy takto: „Když se podíváte na program předložený chudými Bolívie, nenavrhuje zespolečenštění všeho majetku a nemovitostí. To, co najdete, je požadavek možností, požadavek účastnit se na dělbě zdrojů. Neviděl jsem nikoho, že by říkal: Musíme vzít všechnu zemi hacendados (velkým vlastníkům pozemků). Oni říkají: My chceme mít taky půdu, máme taky právo mít půdu.“

Uplatňování práva na půdu je ústředním tématem Moralesovi vlády. Od září 2006, rozdělil Morales 2301 nároků na státem vlastněnou půdu a slíbil, že tento objem naroste do konce jeho volebního období v roce 2011 na 20 hektarů. Ačkoliv se to může jevit jako radikální krok, je důležité poznamenat, že tato půda není produktem vyvlastnění bohatých, ale spíše přerozdělením toho, co Moralesova vláda považuje za „neproduktivní půdu.“ I přesto se tento plán setkal se zuřivým odporem ze strany východních vlastníků pozemků, kteří tuto reformu kritizovali jako „pohrávání si s komunismem“.

Přepracování ústavy byl pro vládu mnohem složitější úkol. V městě Sucre, v prostranství starého divadla, odehrávala se nová podoba politického divadla. Ústavodárné shromáždění, sbor pověřený vytvořením nového dokumentu, je rozděleno mezi zástupce bohatých a zástupce chudých. Od srpna 2006 byl proces dnem za dnem ohrožován přezkoumáváním, umíněností byrokratů a někdy dokonce fyzickým násilím. Navíc hlučné mobilizace ulic, organizované mocnými pravicovými vůdci ze Santa Cruz, narušily práci shromáždění. Výsledkem je, že zástupci shromáždění neodsouhlasili ani jeden článek ústavy. Pravicové demonstrace znehybnily práce shromáždění natolik, že 24. listopadu vydal Morales rozkaz přesunout shromáždění do vojenských kasáren v Sucre. V kasárnách byla, přes rozpory uvnitř MAS, v celém znění schválena verze textu ústavy navrhovaná MAS. Téměř okamžitě se toto koloniální město stalo bitevním polem, kde studenti a skupiny obyvatel začali napadat policii se zvyšující se intenzitou a ta odpovídala slzným plynem a gumovými projektily. V následném konfliktu zemřeli čtyři demonstranti. Chápaje se příležitosti, tleskali média ze Santa Cruz těmto demonstrantům jako „hrdinům demokracie“ – ačkoliv se angažovali na takových aktivitách jako házení molotovů do oken Osvalda Pereda (jednoho z politiků MAS) a demolování města. Tento konflikt znepřátelil obě strany více než kdy jindy a zanechal je v nejvíce nebezpečné situaci za poslední léta.

Násilí je silně podněcováno Občanským výborem se sídlem v Santa Cruz – organizací založenou za jediným účelem: destabilizovat lidovou vládu. Pod mnohoznačným slovem „autonomie“, plánuje Občanský výbor odtržení od ústřední vlády a zabrání si přírodních zdrojů. Jejich vůdcem a reprezentantem pro veřejnost je Branco Marincovic. Mnohem hrozivější roli však sehrává militantní křídlo této organizace. Gangy mladých Občanského výboru otevřeně obdivují napadání domorodé menšiny na ulicích Santa Cruz, i když říkají, že je to v sebeobraně. Nosí zelené vojenské pásky na rukávech s kresbami připomínající fašistické symboly.

Třetí cíl vlády MAS – otevřít politickou arénu účasti domorodých obyvatel – závisí na úspěchu prvních dvou cílů. Ještě před 50 lety neměli domorodí Bolivijci právo volit. A ani dnes nemohou obyvatelé bez náležitých dokladů (zahrnujíc ty nejchudší v zemi) poskytnout dokumenty, které jsou potřebné k prokázání skutečnosti, že jsou způsobilými voliči. Bez těchto životně důležitých dokumentů je nemožné vůbec pomyslet na získání volebního práva. A bez zásadní změny právního systému, který udržuje tyto nespravedlnosti, je skoro nemožné domoci se politického zastoupení.

Zatímco se zdá, že Moralesova vláda otevřela politickou arénu chudým a domorodým obyvatelům, snaží se MAS již naplno omezovat lidové hnutí. Z této perspektivy, je chybné říct, že Moralesova vláda nebo MAS umožnili domorodému obyvatelstvu uplatňovat skutečnou politickou sílu. Opak je pravdou: byla to venkovská sociální hnutí a boje domorodých dělníků, jež umožnily Moralesovi získat moc. Především počáteční požadavky a politická síla vyvíjená venkovským aktivismem, dostaly MAS do vlády. Nyní je tato reálná politická síla v nebezpečí zničení díky mrhání sil k získávání politické reprezentace, namísto vytváření podmínek, které učiní venkovskou politickou sílu možnou. „Poder popular“ – lidová moc – je uskutečnitelná jen obyčejnými lidmi a jejich bojem, nikoliv politiky nebo vládou se sebelepšími úmysly.

Zdroje:
1. http://americas.irc-online.org/am/4735
2. The Economist, September 21st, 2006.
3. http://www.ubnoticias.org/en/article/death-and-sedition-in-bolivia
4. Ibid. 5. Unreported World: Anarchy in the Andes, 13:40

(vyšlo v novinách bostonského anti-autoritářského hnutí BAAM # 5 - 21. 12. 2007) - http://baamboston.org

foto: bolívijská povstalkyně, připravená na sevřenou pěst prezidenta Banzera (září 2000)

překlad: JRM

NE! poplatkům ve zdravotnictví

Od prvního ledna 2008 má platit nový zákon, přikazující platit za návštěvu lékaře 30 korun, stejnou částku má pak pacient zaplatit i za každou položku na receptu. Pravicová vláda, strůjce této asociální reformy, tvrdí, že poplatky jsou nezbytné a šetřit musí všichni. Opoziční politici a řada celebrit vyzývají veřejnost k občanské neposlušnosti a nabádají pacienty, aby poplatek neplatili s tím, že nárok na veřejnou, bezplatnou a všem dostupnou zdravotní péči je zakotven v ústavě České republiky.

My se však nepotřebujeme opírat o nějaký ústavní dokument či o mínění opozičních poslanců. Jsme anarchisté, náš rozum a naše morálka nám bohatě stačí k tomu, abychom poplatky u lékaře odsoudili jako zcela zvrácené, kontraproduktivní a asociální.

Není pravdou, že šetřit musí všichni. Téměř dennodenně jsme svědky obrovské korupce, využívání poslaneckých výhod i zvyšování příjmů těch nejbohatších. I kdybychom reformu akceptovali, jak můžeme vědět, že naše peníze neskončí v neprůhledném státním systému v kapse nějakého soukromého podnikatele, zatímco my budeme přepočítávat drobné na aspirin? Žádné řeči politiků o „celoevropském trendu“ či „sociální neudržitelnosti“ nás proto už nemohou přesvědčit.

Pacienti se stali ve špinavé hře Topolánkovy vlády rukojmími, ačkoli ani lékaři s poplatky nesouhlasí, za ošetření pacienta zdarma jim však hrozí padesátitisícová pokuta. Vláda tak převádí svou ideu Modré totality do praxe. My však nemůžeme být lhostejní! Dejme najevo svůj legitimní odpor všemi prostředky a nenechme ze zdravotních sester svých ošetřujících lékařů udělat účetní! Nenechme si namluvit, že „lékařská péče není zdarma“, když sami dobře víme, že platíme nemalé částky na zdravotním pojištění!

Veřejná a bezplatná péče o zdraví není privilegium. Je to právo!

Československá anarchistická federace (ČSAF) www.csaf.cz

leták ke stažení pro tisk: NE_poplatkum_ve_zdravotnictvi.pdf